Novinky - Březen, duben, květen

  Sednout si a chvilku se zamyslet nad přečtenými knížkami. Nejen to, ale i vůbec samotné čtění je pro mě poslední dobou dost vzácné. A když už mám náhodou čas, jsem utahána a u knížky se rychle začnou zavírat oči únavou. Po šíleně dlouhé době jsem se konečně odhodlala k sepsání restů. Začínám tedy novinkami. Sice jich zrovna moc není, ale alespoň uvidíte, které nové jsem si během druhého čtvrtletí koupila.

  Někdy v polovině března jsem jela na otočku do Prahy. Bylo to zrovna zrovna po tom co vyšla už čtvrtá knížka Roberta Bryndzy. Proto jsem v knihkupectví nemusela dlouho vybírat a přemýšlet co si koupím a šla jsem na jistotu. Novinka Do posledního dechu byla opět stejně skvělá, jako i ostatní díly od autora. Měla svižný děj, byla napínavá a čtivá. Zkrátka byla taková jakou jsem ji očekávala a nezklamala mne. Moje místo pro tuto sérii se tedy o jednu další rozrostlo. A v budoucnu už očekávám v překladu další Bryndzovy knihy.

  Když už jsem se ale rozjela do té pro mě pár hodin vzdálené Prahy, tak by byla docela ostuda odjet jen s jednou knížkou a tak jsem si ještě koupila další dvě k ní. S tou první si zatím stále nejsem jistá, jestli mě bude bavit. Sice jsem už od Jefferyho Deavera poslouchala jako audioknihu Sběratele kůží, ale pořád se bojím, jak se mi bude číst. Mezi audiozpracováním a psanou formou knížky je přece jen docela patrný rozdíl. Proto si první díl, Sběratele kostí, tak nějak nechávám na prázdniny a doufám, že budu mít dost času a chuti se do ní pustit.

Se třetí knížkou jsem už počítala téměř stejně jako s Bryndzovou novinkou. Těsně před mým výletem jsem totiž dočetla Hotýlek od Aleny Mornštajnové. Byla to moje druhá knížka od ní po Haně. Už po jeho přečtění jsem věděla, že se musím podívat i po té poslední, Slepé mapě. Když jsem minulý rok přemýšlela nad koupí Hany, ani jsem nečekala, že mě její knihy tak chytnou. Její knížky se krásně čtou a jsou hrozně pěkné. Nemůžu však ještě nastínit jak se mi knížka líbila, protože se mi zpátky domů dostala až tento týden. Takže jakmile dočtu rozečtené knížky, vrhám se na ni.

  Po tomhle se moje nakupování knížek dost zpomalilo. Jsem prostě takový knižní křeček, který si když může nakoupí dost knížek a pak je postupně čte, přemýšlí o dalších nových a teší se na ně. Nemohla jsem však zaváhat při jednom z napínavých pátků v Luxoru, kdy byla ve slevě Do vody od Pauly Hawkins. Autorčina první knížka, Dívka ve vlaku, se mi celkem dost líbila, avšak s koupí druhého dílu jsem byla stále na vážkách. V knihkupectví jsem u něj vždy stála a promýšlela, jestli si nemám koupit něco, co vím, že mě určitě bude bavit, nebo vyzkoušet tuto. Naštěstí díky akci jsem ale už neváhala. Knížku jsem si koupila a hned jsem se na ni vrhla. Nemůžu říct, že by to byla jedná z mála knížek, ze kterých si sednu na zadek, ale nezklamala mě. Byla docela čtivá, ale i místy napínavá. Tím ale nechci vůbec říct, že by jste si ji neměli přečíst. Na letní dovolenou, relax je skvělá a určitě se u ní nebudete nudit. Ale v tomto případě mě to už dost nutí přirovnávat první a druhý díl, takže prostě musím přiznat, že se mi Dívka ve vlaku tak nějak líbila víc.

  Knížkou, ze které jsem měla snad největší radost je Deník Anny Frankové. Moji radost ještě zdvojnásobilo to, že jsem si ho koupila v Amsterdamu. Řekla jsem si , že už když jsem tady a vídím ji, tak si ji prostě koupit musím. Měla jsem to v plánu už tak 3 roky, ale až teď, když jsem u ní stála v jednom velkém Amsterdamském muzeu, jsem veděla že dneska už si ji odnést prostě musím. Samozřejmě, že není v češtině, ale v angličtině. To mi však vůbec nevadí a alespoň budu mít možnost rozšířit své jazykové znalosti a při tom si tuto knížku přečíst. Jeden z nejlepších suvenýrů, které jsem si mohla dovézt. Jen je mi líto, že jsem nebyla v domě, kde se ukrývala. Na všechno ale příjde čas a příště už budu mít alespoň knížku přečtenou nejméně dvakrát.