Přečteno - Únor, březen, duben
Krásnou neděli! Možná jste si všimli, že moje články nějakou dobu váznou. Abych to zase trošku dohnala, rozhodla jsem se dneska o další shrnutí přečtených knížek, ale nejen za únor, nýbrž i za březen a duben. Nebojte se, moc toho určitě nebude. Během posledních měsíců ten knihomol ve mě nějak stávkoval. Nebyla nálada na čtení, a ikdyž náhodou byla, nechtělo se mi psát. Vím, že je zbytečné se do něčeho nutit, tak jsem nic nehrotila a žila dál.
Ještě během své čtecí mánie jsem se na začátku února dostala i k Hadrovému panákovi. Je to jedna z knížek, které najdete v knihkupectví u bestsellerů. Nevím, jestli bych ji úplně zařadila k něčemu výjimečnému, ale co se musí nechat je to, že její zápletka byla originální a zajímavá. Během čtení si s vámi autor hraje. Zpočátku hledáte neznámého vraha, pak přemýšlíte, jestli by jím mohl být už vámi známý člověk a nakonec to překvapivé odhalení.
Celý příběh je takovým počítáním času do konce života hlavní postavy. To dělá z knížky napínavou. Musíte čekat na to, jak to všechno dopadne. Všichni vyšetřující se snaží zabránit vraždení, aby mohli začít věřit, že poslední osobu zachrání. Vrah je však vždy o krok před nimi a má vše do detailu naplánováno. On sám ví nejlíp, co se má stát a jak. Policie vždy udělá nějakou zbytečnou chybku, díky které je daný člověk zabit a lístek plný jmen se pomaličku ale jistě vyškrtává.
Konec je takový otevřenější. Odehrává se poslední vrahův souboj. Přežije jeho obět? Co s ní bude dál?
Druhou únorovou přečtenou knížkou je moje oblíbená Smrt Kriminalisty od P. D. Jamesové. Je to jedna z nejlepších autorek detektivních klasik. Její knížky sice nejsou napínavé od začátku až do konce a jsou také dost popisné. Ale alespoň z nich čtenář něco má. Díky této autorce jsem se dostala ke svému nyní nejoblíbenějšímu žánru, tedy detektivkám.
V březnu jsem už celá nedočkavá otevřela Vzkaz v láhvi od Jussiho Adlera-Olsena a wow! Dějem a napětím nabitá knížka, která mi nedala spát. Je skvělým příkladem toho, že nezáleží na tom kolik má knížka stránek ale naopak na tom, jak je napsaná. Během pár dní jsem ji doslova přiletěla a po přečtení jsem byla tak plná dojmů, že jsem prostě musela napsat recenci. Jussi Adler-Olsen se podle mě jen zlepšuje.
Abych nečetla jen samé detektivky, půjčila jsem si z knihovny i román z období komunismu od Aleny Mornštajnové, autorky hitu loňského roku Hany. Hrozně jsem se bála, aby byla knizka alespoň trošku tak dobrá a musím říct, že byla! Paní Mornštajnová psát prostě umí a její knížky jsou jak čtivé tak i plné citů. Čtenář chce chvilku plakat a chvilku mu zase cukají koutky od smíchu. Skvělé na jejích knížkách je to, že čtenář žije v tom období s knížkou. Jednoduchý příběh, bez zbytečného komlikování je opravdu dostačující. Však méně je více.
Hned druhý den po vydání Do posledního dechu, jsem ho už pyšně stavěla na knihovničku. Snad už nemusím psát, jak je Robert Bryndza skvělý autor. Je to jeden z mých nejoblíbenějších a na čtení i nejočekávanější. Na další díly téměř škrtám dny, jen co uvidím datum vydání. Všechny jsou totiž prostě skvělé! Napínavé a ne tolik smyšlené. Mají hlavu a patu, což u dnešních knížek moc není a za co jsem neskutečně ráda.
Jedním z autorů u kterých mi přijdou knížky moc utažené za vlasy je zrovna například Harlan Coben. Neříkám, že je to špatný autor a jeho knížky se nedají číst, ale občas si přijdu, že závěry jsou až moc smyšlené a nereálné. Další přečtená knížka od něj, Přistižen, byla jednou z nich, ačkoliv už ne tak moc. Příběh nařknutého pedofila, který se snaží o své očištění. A vyšetřování známé reportérky, které se kvůli maličkosti hroutí pracovní život. Fajn knížka na uvolnění ale určitě bych po ni podruhé nesáhla.
Na spravení chuti jsem jako další otevřela už dlouho odkládaného Bernarda Miniera a jeho opravdu Zkurvenej příběh. Z knížky jsem byla celou dobu nadšená a bavila mě. Zase jsem na konci spadla na prdel z toho závěru a tak to má být. Čtěte pět set stránek a nakonec se vám již očekávaný závěr otočí o sto osmdesát stupňů během pár listů. Za mě to byla bomba od začátku až do překvapivého konce. Touto první přečtenou knížkou od Miniera jsem se jen utvrdila v tom, že do budoucna musím mít i další od něj.
Ještě během své čtecí mánie jsem se na začátku února dostala i k Hadrovému panákovi. Je to jedna z knížek, které najdete v knihkupectví u bestsellerů. Nevím, jestli bych ji úplně zařadila k něčemu výjimečnému, ale co se musí nechat je to, že její zápletka byla originální a zajímavá. Během čtení si s vámi autor hraje. Zpočátku hledáte neznámého vraha, pak přemýšlíte, jestli by jím mohl být už vámi známý člověk a nakonec to překvapivé odhalení.
Celý příběh je takovým počítáním času do konce života hlavní postavy. To dělá z knížky napínavou. Musíte čekat na to, jak to všechno dopadne. Všichni vyšetřující se snaží zabránit vraždení, aby mohli začít věřit, že poslední osobu zachrání. Vrah je však vždy o krok před nimi a má vše do detailu naplánováno. On sám ví nejlíp, co se má stát a jak. Policie vždy udělá nějakou zbytečnou chybku, díky které je daný člověk zabit a lístek plný jmen se pomaličku ale jistě vyškrtává.
Konec je takový otevřenější. Odehrává se poslední vrahův souboj. Přežije jeho obět? Co s ní bude dál?
Druhou únorovou přečtenou knížkou je moje oblíbená Smrt Kriminalisty od P. D. Jamesové. Je to jedna z nejlepších autorek detektivních klasik. Její knížky sice nejsou napínavé od začátku až do konce a jsou také dost popisné. Ale alespoň z nich čtenář něco má. Díky této autorce jsem se dostala ke svému nyní nejoblíbenějšímu žánru, tedy detektivkám.
V březnu jsem už celá nedočkavá otevřela Vzkaz v láhvi od Jussiho Adlera-Olsena a wow! Dějem a napětím nabitá knížka, která mi nedala spát. Je skvělým příkladem toho, že nezáleží na tom kolik má knížka stránek ale naopak na tom, jak je napsaná. Během pár dní jsem ji doslova přiletěla a po přečtení jsem byla tak plná dojmů, že jsem prostě musela napsat recenci. Jussi Adler-Olsen se podle mě jen zlepšuje.
Abych nečetla jen samé detektivky, půjčila jsem si z knihovny i román z období komunismu od Aleny Mornštajnové, autorky hitu loňského roku Hany. Hrozně jsem se bála, aby byla knizka alespoň trošku tak dobrá a musím říct, že byla! Paní Mornštajnová psát prostě umí a její knížky jsou jak čtivé tak i plné citů. Čtenář chce chvilku plakat a chvilku mu zase cukají koutky od smíchu. Skvělé na jejích knížkách je to, že čtenář žije v tom období s knížkou. Jednoduchý příběh, bez zbytečného komlikování je opravdu dostačující. Však méně je více.
Hned druhý den po vydání Do posledního dechu, jsem ho už pyšně stavěla na knihovničku. Snad už nemusím psát, jak je Robert Bryndza skvělý autor. Je to jeden z mých nejoblíbenějších a na čtení i nejočekávanější. Na další díly téměř škrtám dny, jen co uvidím datum vydání. Všechny jsou totiž prostě skvělé! Napínavé a ne tolik smyšlené. Mají hlavu a patu, což u dnešních knížek moc není a za co jsem neskutečně ráda.
Jedním z autorů u kterých mi přijdou knížky moc utažené za vlasy je zrovna například Harlan Coben. Neříkám, že je to špatný autor a jeho knížky se nedají číst, ale občas si přijdu, že závěry jsou až moc smyšlené a nereálné. Další přečtená knížka od něj, Přistižen, byla jednou z nich, ačkoliv už ne tak moc. Příběh nařknutého pedofila, který se snaží o své očištění. A vyšetřování známé reportérky, které se kvůli maličkosti hroutí pracovní život. Fajn knížka na uvolnění ale určitě bych po ni podruhé nesáhla.
Na spravení chuti jsem jako další otevřela už dlouho odkládaného Bernarda Miniera a jeho opravdu Zkurvenej příběh. Z knížky jsem byla celou dobu nadšená a bavila mě. Zase jsem na konci spadla na prdel z toho závěru a tak to má být. Čtěte pět set stránek a nakonec se vám již očekávaný závěr otočí o sto osmdesát stupňů během pár listů. Za mě to byla bomba od začátku až do překvapivého konce. Touto první přečtenou knížkou od Miniera jsem se jen utvrdila v tom, že do budoucna musím mít i další od něj.
Komentáře
Okomentovat